Tak a je tu tretia časť tejto poviedky. Stane sa zase niečo nové a rozhodne to bude mať dopad na nasledujúce udalosti. Je to kratšie, za to sa ospravedlňujem no akosi stále nebolo času, respektíve ešte stále sa neurovnala vec ktorá bráni v pokračovaní. Takže prepáčte, pokúsim sa to čo najskôr napraviť. :)
Snad si to neuvědomoval, ale bylo tak zřejmé, co si myslí.
Jeho oči, které těkaly všude jinde, hlavně aby nekoukaly přímo na mě.
Pozorovala jsem ho, jak tam sedí na mé pohovce, rozhlíží se kolem, to jak
nepřítomně kýval hlavou, skoro neodpovídal. Byl nervózní, viděla jsem to a
jaksi mě to.. uspokojovalo. Bavilo mě sledovat, co mu způsobují ty drobné
provokace, když jsem se zouvala a až příliš se k tomu ohnula, když jsem se o
něj letmo otřela. Na co to asi myslel, při všem tom..? Mohla jsem jen hádat.. jak
sladké by bylo, kdybych měla pravdu.
„Dobrý den.“ Začala jsem tím nejjednodušším, co mě napadlo,
protože jsem si nedělala valné naděje o znalostech mého nezdařeného žáka.
Pokýval hlavou.
„Bonne journée.“ Odvětil se silným přízvukem, což mě
rozesmálo. Zopakovala jsem jeho slova, ale s citem pro jazyk, kterým jsem
hovořila. Nakonec se naklonil nad papír a začal psát, to jsem ho ovšem znovu
musela opravit.
„E je tam na konci, e!“ protože se chudák hned nemohl
vzpamatovat, co po něm chci, vzala jsem jeho ruku do své a k již napsanému Bonn
připojila danou samohlásku. Cukl rukou, až se nožička posledního písmenka hrubě
rozmazala. Tentokrát jsem já rychlostí blesku ruku stáhla a nervózně se ošila.
Jeho měkká kůže, tak horká a jemná…
„Ehmm tak dál. Děkuji.“ Přinutila jsem se pohlédnout na něj.
Upřeně mě pozoroval, tak jsem hlavu znovu sklonila.
„Merci.“ Odvětil tiše, napsal to slovo a já zavrtěla hlavou.
Dívala jsem se na to zkomolené Mersi.
„Pane Vexlere! Toto slovo jste mi napsal už do vícerých
testů a já vám opakuji, není to mersi, ale merci! C! Ne S!“ slyšela jsem svůj
učitelsky autoritativní hlas, v náhlém popudu popadla jeho propisku a na tvář
napsala slovo Merci. Zamrkala jsem, protože mě samotnou překvapilo, co jsem
udělala.
Ovšem překvapil mě, protože se tak zvláštně ušklíbl, jako by
náhle našel ztracenou rovnováhu, vytrhl mi propisku, prsty mi něžně pootočil
hlavu a tentokrát jeho ruka začala psát slovo na mou kůži. „Merci.“
Celé sa mi to asi len zdalo alebo som fakt očkom hádzal na
neskutočne zvodné pohyby mojej učiteľky. Ako sa pri tomto mám asi sústrediť na
niečo čo by som nevedel aj bez toho aby sa mi krv hromadila inde než
v mozgu?! Už hneď pri prvom slove mi to nešlo a vedel som že čím viac
slovíčok bude tým to bude horšie a horšie. V hlave sa mi rodila jedna
sexuálna myšlienka za druhou a všetko to bolo spojené s ňou, teda
s mojou učiteľkou. Ktorá bola jednoducho ako keby moja nadriadená, staršia
a proste by to nešlo. Aj keď som to chcel, tak strašne moc.
Keď zvyšovala hlas aby zdôraznila moje chyby tak som sa
možno na chvíľu bál ale na druhej strane aj o trochu viac ju chcel. Jej
dotyk akoby trval večne aj po tom čo som cukol a ona tiež som ešte cítil
dotyk jej ruky na mojej. Keď sa zrazu uprene na mňa zahľadela a po chvíli
pohľadom vybočila trochu mi cvaklo že zrejme na ňu neustále pozerám
a preto som sa tiež radšej odvrátil a pohľad zabodol do papiera.
Z ničoho nič po ďalších chybách mi vzala pero a na
tvár mi to napísala. Ani neviem prečo som mal potrebu to urobiť tiež. Prišiel
som si akoby som niečoho dosiahol keď som jej pootočil hlavu a konečným
pomalým ťahom dokončil text na jej tvári. To mi dodalo vcelku odvahu
a konečné slovo som povedal vyrovnaním hlasom a uprene sa na ňu
pozeral. „Merci“. Možno som jej tvár držal dlhšie akoby sa patrilo, možno som
prekročil hranicu ktorú som nemal. No akosi som konal reflexne
a jednoducho mi to zakrylo zdravý úsudok.
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára