Poviedka - Doučovanie 1.Časť(only in Slovak language)

Na úvod by som chcel povedať že je to písané dvoma osobami. Teda mnou (chlapec) a jednou kamarátkou (dievča). Takto mi to príde že do tej poviedky môžme dať omnoho viac a nie je to také strohé ako keby to písal iba jeden. A tiež pre tých ktorý to píšu je to zábavnejšie.
Dúfam že sa vám to bude páčiť, je to také možno trochu viac pikantné(teda časom) ale určite nič, hrozné. Teda aspoň dúfam. :)
Prajem príjemné čítanie a prosím váš názor na to do komentárov. Nech viem čo zlepšiť.

Pečlivě jsem si uhladila záhyby krátké, černé sukně, která tak důmyslně obepínala všechny křivky mého těla. Hravě rozepnout první perleťový knoflíček bílé halenky, počechrat dlouhé, husté vlasy. Přejela jsem jazykem po svých rtech, smyslně se usmála a párkrát cvičně zamrkala dlouhýma řasama. Otevřela jsem dveře a zcela noblesně se vnesla do třídy.

Nikdy by mě nenapadlo, že jako učitelka budu tak spokojená! Tenkrát, ještě na vejšce, když jsem měla praxe, silně jsem pochybovala o správnosti svého rozhodnutí. Ano, vážně jsem pochybovala, že učit je mým životním cílem. Živě si vzpomínám, jak stojím uprostřed třídy uřvaných, kňourajících dětí a co nejefektinější francouzštinou recituji Červenou Karkůlku. To jsem ale neměla tušení, že mě nakonec osud zanese až sem, na téměř výhradně mužskou školu..

Přejela jsem pohledem třídu čtvrťáků, jejich lačně toužebné pohledy, jak na mě visí. Nepopírám, že bych byla nějak proti. Které ženě by nezvedala ego pozornost tolika jedinců opačného pohlaví? Přiznávám, jsem zvýhodněna. Představitelky ženského pohlaví v našem učitelském sboru jsou sporé – stárnoucí matikářka a obtloustlá chemikářka. A dívky na škole? Předstate si, jak asi vypadá dívka, která nastupuje na instalatéra..

Odkašlala jsem si a naposledy se líbězně usmála na dvacet stojících žáků, než jsem hlasitě pozdravila. „Dobré ráno.“ Ukázala jsem rukou a sama se posadila za svůj stůl, abych znovu zvedla oči ke studentům a zvesela oznámila: „Je mi líto, třído, ale dnes budu zkoušet.“ Ozval se nebezpečný šum, ale nikdo se nakonec nahlas neozval. Otevřela jsem notes, naoko vyhledávala svou obět, přesto že už jsem měla dávno rozmyšleno, koho vyberu, no zabodla jsem prst k jeho jménu a upřela na něj intenzivní pohled. „Pane..“ prohlížela jsem si jeho zadumané, hluboké oči. Fascinoval mě, ta jeho spolehlivá netečnost. „K tabuli!“ 

----------- 

Práve dnes zase skončil víkend a začala opäť týždeň. Pre mňa 5 dní ktoré som musel povinne ísť do školy. Veľa ľudí sa divilo ako z mojim prístupom sa vôbec udržím v škole a už vôbec nikto netypoval že sa dostanem až tak ďaleko. 4.ročník som bral ako každý iný, proste som to mal v paži. Knihy a zošity som otváral len v škole, doma mali svoje miesto v poličke a školskom ruksaku. Radšej som držal v ruke ovládač od hernej konzole, loptu alebo mobil. No nič sa nedalo robiť, rodičia požadovali odo mňa jediné...nech sa prebijem strednou a potom nech si robím čo uznám za vhodné. Vraj možno nájdem nejakú svoju cestu.  Pff...blbosť.

Vzal som si školskú tašku, prilbu a rukavice a zišiel po schodoch dole. Nikto tu nebol, ako by aj mohol. Rodičia chodili na dlhé obchodné rokovania do Európy, Ruska a Japonska. Doma sa objavovali na sviatky a ba niekedy ani to nie. Áno, boli to workoholici a prácu stavali nad rodinu, kto vie asi im to takto vyhovovalo a ja som si zvykol. Keďže som mal už 19 kvôli prepadnutiu v prvom ročníku, tak som už opatrovateľky nepotreboval dávno. To čo mi neposkytovala rodina som si nahrádzal priateľmi a materiálnymi vecami. Každé ráno ma tu čakali raňajky, vďaka našej služobnej. Vzal som si sendvič a desiatu vopchal do ruksaku a vyrazil k východu. Otvoril som dvere a diaľkovým ovládačom som otvoril garáž. Na chrbát som si nahodil ruksak, nasadil prilbu a rukavice a už motorka štartovala. Motorka mi dávala potrebné prebudenie pred školou a tak som vyrazil z garáže až po mne zostali čierne šmuhy na ceste.

Ako vždy som prichádzal do školy na poslednú chvíľu hoc som býval dosť blízko a jazdil na motorke. Vždy som si dával dlhšiu trasu aby som si jazdu užil aspoň trochu. Veď potom ma čaká celý deň nudnej školy. Vchádzam do vstupnej haly a hneď ako prekročím prah sa ozve zvonenie. Našťastie sme triedu mali celkom blízko. Vbehol som do triedy, učiteľka tu nebola. Super mám ešte čas pokecať z kamarátmi. No len čo som si sadol zložil ruksak a rozopol bundu, dvere sa zabuchli a vošla učiteľka. Mali sme mať francúzštinu. Tu som si vždy lámal jazyk a vôbec mi to nešlo. No mal som na výber, buď toto alebo nudná biológia. Naviac  narozdiel od tlstého a nechutného učiteľa, francúzštinu učila učiteľka po ktorej šalel každý mužský v tejto škole. Žiakmi počnúc až po učiteľov. Spokojne som zaujal svoju klasickú pohodlnú polohu v lavici a sledoval učiteľku asi ako každý môj spolužiak. No keď sa zahľadela presne na mňa a povedala že mám ísť k tabuli tak som iba odovzdane vydýchol. Postavil som sa a pomalým krokom kráčal k tabuli. Poškrabal som sa na zátylku a hovorím ,,No viete...ja som sa tak akosi trochu neučil.“